...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Říkali (próza, AN') • Dej hladovému pít... (poezie, AN') • Má báječná sestro... (próza, AN') • Ráno (próza, AN') • Málem (próza, AN') • Zamyšlení (komiks, AN') • A pořád (próza, AN') • Nejlepší věci přicházejí inkognito (poezie, AN') • Psaní na pokračování: část X. (próza, AN') • Namaluju tvoje ústa (próza, AN') • (a+b+c)2 = x (poezie, AN') • Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka (próza, AN') • Jen jednou (próza, AN') • Z plzeňského baru (poezie, AN') • Příběh příběhů (poezie, AN') • Ve škole (poezie, AN') • Běžím (próza, AN') • Lenka (próza, AN') • Kdybyste to nevěděli, tak... (poezie, AN') • Jestli věříš na zázraky (poezie, AN') • ..... (poezie, AN') • K sobě laskavá (poezie, AN') • Kde to je? (poezie, AN') • Bratříček (poezie, AN') • Zpověď mladé stařeny (poezie, AN') • T. v Neu (poezie, AN') • Houkání (poezie, AN') • K. (poezie, AN') • Doma (poezie, AN') • Hodina mezi psem a vlkem v Ž. (poezie, AN') • Procházka (poezie, AN') • Pozvánka k nám (poezie, AN') • K.B.P. aneb Západovýchodní (poezie, AN') • Malebné zátiší se hřbitovem (poezie, AN') • Děrovačky (fotografie, AN') • Vzpomínka na loňský první červen (poezie, AN') • Písmeno (poezie, AN') • Pokurná (poezie, AN') • Souboj dobra se zlem (poezie, AN') • Rychlá od řeky, aneb Mokropesská II (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • ... (poezie, AN') • Těstoviny s omáčkou (poezie, AN') • O unikání v pátek 13. (poezie, AN') • Jako žádná ze sta (poezie, AN') • Odříznuté (Když víla s vílou spí) (poezie, AN') • Déšť (Mokré Meziříčko) (poezie, AN') • Před odjezdem (poezie, AN') • Hlodavčí (poezie, AN') • nemá název (poezie, AN') • Odvěká (poezie, AN') • Kratinká (poezie, AN') • Pankrác v mlze (poezie, AN') • Z volnosti se hlava točí (poezie, AN') • Dnes-konec (poezie, AN') • Anděle padlý (poezie, AN') • Antidepresivní dědeček (próza, AN') • Mmm (poezie, AN') • Úvaha předvolební (poezie, AN') • Báseň k obrázku (AN') • Před nemocnicí (poezie, AN') • NF (poezie, AN') • Bolest (poezie, AN') • O zvedání (poezie, AN') • Vyprovokovaná slova (poezie, AN') • listopadové (poezie, AN') • Jednoho dne (poezie, AN') • Zvuk mezi zvuky (poezie, AN') • Otevírám (AN') • Zpátky/ženy&muži (poezie, AN') • S muži v jídelním voze (poezie, AN') • Vánoční (poezie, AN') • Nána (poezie, AN') • Čokoládová (poezie, AN') • Zamyšlení nad šneky, sprintující houbařky a jak to celé dopadlo (próza, AN') • Varovné signály (poezie, AN') • Vítání léta (poezie, AN') • Kozy15 (poezie, AN') • V barvách (poezie, AN') • Skřítkové lesní (poezie, AN') • Poslední schůzka (próza, AN') • Z JIPky (3 hodiny po prvním pláči) (poezie, AN') • Poznámka na okraj (úvaha, AN') • Shrnutí (úvaha, AN') • Výprodej v oddělení citů (poezie, AN' ) • Mindráky (poezie, AN' ) • Modelovací hmota (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Maličká (poezie, AN') • H. (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Jen tak jet tramvají (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • První jarní oheň (poezie, AN') • Přemýšlím (AN') | |
Už hezkých pár let nečekám na prince
Nevymřeli
Jen zdegenerovali.
Však ani ty princezny už nejsou,
Co bývaly
Pohádky bolí
Když se na ně věří moc
Realita bolí
Když se jí dá věřit jen velmi málo
Každý si musí pomoci sám
Na nikoho a nic už nečekám
Přesto tě zase ráda uvidím
Nejsi princ, nejsem princezna
Nedokážeme vystát realitu
Pojď se z ní zkusit vymanit se mnou
Vždyť prostředků je mnoho
Prostředků, co končí
Třídenní kocovinou
A tabákem ve vlasech a vlasama v tabáku
A spodním prádlem nacpaným v ruksaku
Smíchem a trapností naplněné chvíle po okraj
S vůní ohně a kamenné lože
Je připravené všude kolem
Takové věci se v předjaří
Stanou, ani jeden neví jak..
Kde Osud mívá schované
Všechny tyhle, co nejsou princové
A právě proto jsou tak zajímaví?
Schovává je na dně lahví.
|
|
Prolétli jsme si navzájem životem. |
|
Jen tak jet tramvají A vzpomínat na dříve Kdy jsem vždy mívala Aspoň dvě promile Vzpomínat na kdysi Matně jen na tváře Divit se na stokrát Jak Osud to dokáže...
Kdo koho provází Kdo koho ztrácí Vyznat se ve vztazích Dává fakt práci
Jenom jet v tramvaji Vidět a nevidět Místa co skrývají Na mnohé odpověď Místa co vypráví Pohádky o holce Která se snažila A žila dost divoce.. |
|
Stoned. Úplně cítím, jak mě ten kámen zavalí.
Stoned tak moc,
Že nedojdu z gauče do postele.
Jediný způsob, jak nic nebolí.
Myšlenky se vyhýbají mé hlavě obloukem.
Ve vakuu by nepřežily.
Stoned.
Jiný člověk.
Ne-člověk.
Ne nenormální.
Ne normální.
Stoned tak moc,
Že nedojdu dál, než na kraj toho slova.
Šumí vítr.
Hlasům v dále není rozumět.
Není to potřeba.
Stoned.
Člověk nepotřebuje nic.
Nic není. Sanitka na hlavní nehouká.
To se mi jen zdá.
Neexistuje noc a neexistuje příliš.
Stoned.
A člověk se neděsí neexistence.
Člověk se neděsí. Vůbec ničeho.
Vůbec ničemu se nediví.
Stoned tak moc, až svaly samy od sebe začnou chtít cvičit.
Hýbat se tak, jak k tomu byly stvořeny.
Celý vesmír v protahovaném svalu.
A VŠECHNO se vším souvisí.
Plíce se uvolňují.
Dýchají.
Stoned tak moc, až začně člověk konečně dýchat.
Najednou není nic nemožné. Dokonce lze nevědět o vlastních limitech.
|
|
Jen omylem zhmotnělá duše Snové večery se stávají ještě více fantastické, Cukrová vata bledne závistí. Takové jako ty nosí tiáru ve vlasech |
|
Znamenáš blízkost. Nejvíc tehdy, když to nevíš. Znamenáš blízkost Krásná duše působící, |
|
Svět vysychá a v písek se nám mění pod rukama. Lidé se k sobe chovají jak ve středověku. Planeta sténá a dostává záchvaty.. Škatulky a kategorie. Kdo je potřebuje? My všichni. Lidi. V tom současném světě, který víc a víc připomíná béčkovou scifi. Chcete chytrý dům? Geniální hekr bez zábran vás může v takovém domě na dálku upálit. Všechno je buď a nebo. Střední cesta se ztratila v bludišti křižovatek. Lidé pokrývají sebou a svými výtvory Planetu jako plíseň. Lidíje moc a přesto se stále vyrábějí noví a noví. - Všechno začíná být špatně.. černá převládá nad bílou a šedou si musíš koupit. Ostatní barvy vidíš jen na drogách. Bože! To je ale svět. |
|
Připadám si jako hmota vtlačená do formičky. Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu.. Koule. Placka. Zahřátá a vláčná. Nechávající na sobě vidět otisky prstů. Nechat rozhodovat jiné. Jsem hmotou, tedy jsem. Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat. Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec. Tolik možností. Součást hry. Všech her s cizími hmotami. Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám. |
|
Vždycky jsem měla mindráky, že mě holky nechtějí vzít mezi sebe.
Vždycky jsem měla mindráky, že mě kluci chtějí vzít jen do postele. |
|
- Dobrý den. Zbyla vám, prosím, ještě nějaká láska?
- Ano. Ale je pro vás příliš velká, nebo malá.
- To nevadí. Beru jakoukoli. |
|
Některé věci, které se stanou, prostě neovlivníš. Ovšem ony zásadně ovlivní tebe. |
|
Holky, co si znával, už asi nevopícháš. Holky, co si píchal, už asi nepoznáš. |
|
Zamotaná do hadiček a drátů nemůžu spát, štěstím napumpovaná jsem myšlenkami jinde, na jiném oddělení obrovského špitálu. Krvácím touhou zase ho vidět! Bolí to jen úplně málo, jen ze strachu o něj. |
|
"Tak vám přátelé děkuju, že jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po čtyřech dalších osobách v místnosti. Tomáš se ušklíbl rty nalíčenými sytě rudou rtěnkou a nespokojeně se zavrtěl na židli. Bylo vidět, že zejména o oslovení "Přátelé" si myslí své. I on přehlídl další ženy a dívky sedící okolo velkého stolu. Většina z nich v něm vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní pětatřicátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, střízlivé dioptrické brýle, oblečení z butiku od vietnamců. Při nejlepší vůli si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš dělá, ale určitě nějakou úřednici, na poště, v bance, no vždyť je to vlastně jedno. Neměla styl, neměla šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To už ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijně vyžadovala, aby o ní mluvili jako o Džejn. Sice jí, stejně jako ostatními, silně opovrhoval, ale aspoň měla svůj styl a za všech okolností i svůj názor. Oboje bylo děsné. Ale lepší děsné, než žádné. Ani Džejn se netajila tím, že ostatními pohrdá. Ani za nic na světě by nepřiznala, že v tom všem odsudku a pohrdání, které pro ně měla, je ale i jistá míra zvědavosti. Zejména Tomáš ji skrytě fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadně ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vždycky Eva aspoň trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupině opravdu nemínila tolerovat. Džejn se zhoupla na židli a drcla přitom do Aleny, která seděla po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, udělej si pohodlí." Alena se pořád na všechny usmívala. Džejn někdy přemýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Určitě minimálně pálí špeky, dost možná pojídá houby. Džejn by se nedivila. Takových hipísáckých slečen už poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastně neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Takže se na ni ušklíbla na půl pusy, což ostatní pochopili jako výraz přátelskosti. Největší, jakého byla Džejn nejspíš schopná. Eva si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska čeká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírně a klidně, ale ze zkušenosti dobře věděla, že to se může během minuty změnit. První velký úspěch ale byl, že přišli všichni. I ta malá dívenka, co se pořád bojí. Eva vlastně nevěděla, jestli se vážně bojí, nebo jen prostě vypadá vystrašeně. O téhle holce toho věděla nejméně. V podstatě jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ručičky jak hůlky, vykulené oči, dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Proč proboha ještě podtrhuje dojem, že je školou povinná? Dnes tu ale Eva není od toho, aby někoho soudila. Tedy nikdy nikoho nechtěla soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevně zakořeněný. Mohla se snažit, jak chtěla, nikdy se úplně nezbavila pocitu, že ostatní dost převyšuje. Inteligencí, dosaženým vzděláním, tím, že má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, žijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního města a vydělávající si nejstarším řemeslem. Ne jako Džejn, která stálé bydlení vůbec neměla, přespávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém činžáku, v bytě s pěti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudypřítomný, to vše jí nahánělo husí kůži. Takhle by ona žít nemohla. Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, proč jsem vás pozvala a proč je tak důležité, že jsme tu všichni." Odpovědí jí byly další úšklebky od Tomáše a Džejn, vřelý úsměv Alenin a zcela nepřítomný pohled té malé. Vlastně by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypáčí a pak už nebude příležitost. Tedy půjde-li to dneska dobře. "Musím vám říct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro mě důležité a potřebuji, abyste to věděli včas." Eva zkontrolovala, že jí vlasy pevně drží za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a chtěla pokračovat. Zrovna když se chystala na další hluboký nádech, všimla si, že té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvářích dvě obrovské slzy. Eva se vnitřně nutila ke klidu. Tak trochu tušila, že malá bude bulet, jen nečekala, že hned ze začátku. "No, no, nebreč." Alena se pokusila toho drobečka vzít za ruku. Ta rukou cukla, až se uhodila o opěradlo židle. Alena znejistěla. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašně trapné, když to někdo neakceptoval. Tomáš protáhl koutky do hraného úsměvu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet někam jinam?" Uhladil si černou ofinu. "Já že na takový výlevy fakt nemam náladu." "Jen ji nech, je hezký, že umí projevit city." Alena se jako už tolikrát snažila tu malou chránit alespoň slovně. To pískle v ní vzbuzovalo mateřské instinkty. Opět se natáhla směrem k plačícímu děvčeti, ta se však jak čertík z krabičky vymrštila ze židle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na ně složila hlavu a jen chvějící se záda dávala tušit, že pláči propadla úplně. Eva horečně přemýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, že nejlepší bude si té malé nevšímat a pokračovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na děvčátko v rohu nešťastně dívala přes rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál věnovat pozornost dění u stolu. "Hele, než se ten magor uklidní, du na cígo." Džejn se zničeho nic zvedla a v rozedraném batohu, který měla zavěšený za jeden popruh na opěradle židle, začala lovit krabičku levných cigaret. Tomáš vytáhl krabičku slimek a ucedil: "Jo, kouřová. Ale nebavíte mě, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle představení nemám náladu." Džejn už byla u dveří a když viděla, že Tomáš je jí v patách, schválně mu dveře před nosem přibouchla. "Krávo." Za Tomášem dveře jen zaduněly. Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala čelistmi. Pak zůstala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala účes, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a přemýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky věděla, že pokud se vrátí, tak dřív než za čtvrt hodiny to nebude. Sejít tři patra dolů, vykouřit cigaretu a vyjít tři patra nahoru. Možná by ten čas mohla využít k tomu, aby alespoň Aleně nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si čaj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysvětlovat to dvakrát po sobě, to asi nezvládne. "Jo, čaj bude fajn. Prcku, chceš čaj?" Alena se usmála na stále se třesoucí hubená záda v rohu. Odpovědí bylo jen komíhavé zavrtění copánků. Po něm násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrně ohlédla přes rameno. Když viděla, že u stolu už sedí jen Alena, opatrně se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti. Eva mezitím na improvizované kuchyňské lince připravovala dva hrnky s čajem. Ze záchoda za nenápadnými dveřmi s vybledlým a skoro nečitelným nápisem WC přinesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila šňůru od konvice do zástrčky, vybalovala čajové sáčky. Neměla žízeň, ani chuť na nejlevnější čaj, ale věděla, že něco musí dělat, nějak zaměstnat ruce. Z hloubky tří pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dveří. Zvuk to byl tlumený, přesto stačil k tomu, že malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašeně popoběhla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, až na to, že tentokrát si rukama zakryla hlavu. Alena ji soustrastně pozorovala a Eva si pomyslela, že to nebožátko za sebou musí mít něco strašného. I když každý ze skupiny měl jistě pěknou řádku svých problémů, tohle bylo příliš divné. Za dveřmi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy kuřáků stoupajících po schodech, Džejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsměšné: "Nezáviď. Sere tě, že sem sexy? Že mám kolíků, kolik si zamanu?" a opět Džejnin teď už o poznání vydrážděnější hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!" Tentokrát dveřmi první vešel Tomáš a přibouchl dveře před nosem Džejn. Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Aleně, sedla si zpátky na své místo, zkoumavě se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Džejn a rozhodla se jít přímo k věci. "No, lidi, takže proč jsem vás svolala. Jak jsem už říkala, pro něco jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protože..." větu však nedořekla, z rohu ji přerušil táhlý, výsoký vzlyk, který přešel do nepříjemného kvílení. Džejn obrátila oči vsloup, Tomáš předvedl mimoděk téměř totožné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do naříkavé pofňukávání. Znělo to skoro jako dokolečka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozumět jen špatně. "Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se začal zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, že o starou dřevěnou židli si na punčochách udělal pořádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi žádná z vás popelek nemáte, co?" "Prosím tě, Tomáši, sedni si ještě na chvíli." Eva cítila, že ztrácí zbytky odhodlání, ale také věděla, že Tomáš v podstatě jen touží být přemlouván, aby zůstal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "Až skončíme, naproti jsou vietnamci, skočím ti k nim pro silonky a přinesu ti je, jo?" "No jo. Když je cvakneš. Nějak nemam hotovost." Tomáš se opět usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a začal si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výstřihu a když byl konečně spokojený, zvedl pohled k Evě: "Hele a už se vyžvejkni. Fakt nemam celej den." "No, kunčofti čekaj, co? Celý žhavý, aby tě přefikli." Džejn se ozvala tak řezavým tónem, že odpovědí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu. "Ty Tome, jako proč to vlastně děláš? Proč se prodáváš?" Alena se snažila, seč mohla, obnovit jakousi rovnováhu. "A co je ti do toho, ty květinová huso?" ovšem Tomáš očividně ztratil zbytky trpělivosti. "Stejně mi akorát všechny závidíte, že o mě někdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neopřel." Nejspíš už i Džejn začínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty neřekneš, cos vlastně chtěla, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ještě přídu." Eva bezmocně rozhodila rukama: "Dobře, dobře, hlavně klid, jo? Takže... rozhodla jsem se... že končím. Jakože už se nebudeme vídat. Končím se skupinou. Všichni víte, že beze mě se nesejdete. Já... asi jsem vás dřív potřebovala, ale teď to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako že fakt jenom já. V celým velkým světě." Slova ze sebe chrlila rozčileně, až jí na čele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózně si horní ret promnula. Nářek z rohu zesílil. Alena se poprvé přestala usmívat a zůstala na Evu trochu tupě zírat. Džejn se přestala houpat na židli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrabčího hnízda na hlavě. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klíně, a po podlaze se začaly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo několik kondomů. "Jak to jako myslíš?" Přesto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo. "Co si to dovoluješ?" V Džejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako žes nás potřebovala a teď nepotřebuješ? Co si o sobě myslíš?" Bolest už jasně měla nad vztekem navrch. "Hele, Evo, promysli to ještě..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zračila veliká úzkost. "Víš, možná to není úplně dobrej nápad..." Alena si na prstě otáčela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ještě trochu." Eva se bezmocně koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatričku. Chodím k ní už měsíc. Je to hodně intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Evě se doteď jasný hlas trochu zatáhl emocemi. "Totiž vyprávěla jsem jí o každém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s nějakou psychopatkou?" Tomáš se vůbec nesnažil zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!" Džejn z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a začala se prohledávat ve snaze najít zapalovač. Tomáš vylovil maličký zapalovač ze svého vycpaného dekoltu a Džejn připálil. Eva se je ani nesnažila zastavit, jen před Džejn přisunula hrneček od čaje jako improvizovaný popelník. "Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého života zmizet, jinak to nejde. Táhnete mě ke dnu." "Táhneme tě ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale vůbec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" Džejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do půlku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabičky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a oběma připálil svým zapalovačem. "Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, že v posledních minutách úplně zapomněli na potichounku vzlykající uzlíček v rohu. "Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni čtyři zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ještě vsedě otočila tváří k nim. Ruce zaťaté v pěst měla položené na kolenou a teď už opravdu hodně nahlas zakřičela "Já se tě ptám, jestli to bude bolet?!" Eva čekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skutečně nepřemýšlela, jestli to její čtyři občasné společníky bude bolet, když budou muset zmizet z jejího života, z jejího vědomí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samozřejmě své lékařky. Ta jí zatím jen slibovala nekončenou úlevu, až si vyzvedne z lékárny léky a přestane je vídat. "Já vážně nevím." Eva si položila hlavu do dlaní na stůl. Alena natáhla ruku směrem k ní ve svém dobře známém konejšivém gestu, v půlce pohybu se však zarazila a nedokončila jej. S rukou kousek nad stolem zůstala nehybná jak socha. Džejn a Tomáš téměř ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokouřené cigarety a z Džejniny krabičky na stole vytáhli další dvě. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalovače. Tomáš hluboce vtáhl kouř, potřepal hlavou a zavrčel: "Hele a ty si jako fakt myslíš, že to bude takhle jednoduchý? Že nám prostě řekneš sbohem a šáteček a zmizte? Tak to ne kočičko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu." Na důkaz vážnosti svých slov se jednou rukou pevně chytil stolu. Pak se stalo něco, čemu by Eva nevěřila nikdy ani za nic. Džejn s černě nalakovanými, teď už značně oprýskanými nehty položila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutně se zašklebila a druhou rukou výhružně máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou původně chtěla pohladit Evu, položila na Džejninu. Teď už se uprostřed stolu vršily ruce Tomášova, Džejnina a Alenina. Alena se usmála svým běžným úsměvem, jen s příměsí něčeho divokého: "Taky nejdu." Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašně hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavně o mně. Já se rozhodla. Vím to jistě. Musíte pryč." Pozvedla před sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, že už bych vás neměla ráda, jen... sebe mám prostě radši." Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo seděli u stolu, že v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se otočila tváří do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tváři nebylo najednou vůbec nic dětského. Jen hrůza. Odpor. Něco odvěkého, nebezpečného, zvířecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blížila ke stolu. Když stála za zády Tomáše, Džejn a Aleny, rozpřáhla paže a všechny tři je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet." Eva se zvedla ze židle. Cítila, že se musí zvednout. Ruce stále napřažené před sebou, couvala od stolu pryč. Čtyři hlasy se ozvaly přímo uvnitř její hlavy: "Tebe to bude bolet." Couvala přes půl místbnosti až ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, že by je před začátkem schůzky otevírala. Ale bylo otevřené. Doškobrtala pozpátku k němu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet." Eva vydechla: "Mě už nikdy nic nebude bolet." Čtyři osoby u stolu se ošklivě zasmály. Zvolaly sborově: "Šťastnou cestu! Sbohem!" A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla před sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve třetím patře vypadla.
|
|
Skřítkové lesní Skřítkové lesní Skřítkové lesní |
|
Červené oči. |
|
Když se není vyspat s kým, |
|
Včera jsem pozorovala měsíc Nejlépe hřeje lidské tělo Vítám letošní léto Loňské problémy jsme vyřešili |
|
Odmítám vnímat varovné signály, |
|
Ráno mě cestou do práce napadlo, že jediné, co mi kazí
požitek z jara, je kličkovaná mezi šneky. Ve snaze o naplnění hesla „Žít a
nechat žít“ se na ty nebohé tvorečky na cestách snažím nešlapat. Navíc šneky,
ty s ulitou, mám odjakživa ráda. Obdivuju jejich křehkou majestátnost. |
|
Už dávno tě nedržím nad vodou Poodhrnutá zašedlá záclona Ještě se svítí Dva pokoje |
|
Byla jednou jedna Nána, Tak jednoho rána Nána na to s dlouhým nosem: Máma křičí dál: "Bu bu bu ty malá hloupá, Máma stojí, mlčí, "Náno, budeš už teď vstávat?" A tak naše milá Nána |
|
Kupička hadrů na podlaze
|
|
Káva a rohlík s medem Záchranná brzda Nic neobvyklého |
|
Pojď spolu dělat to, |
|
Knoflíky na košili Nová slova těžké vytvořit, |
|
Ten večer zvuky oplýval. Přátelský smích, Cinkání sklenic, Unavené úsměvy Nejhlasitější z těch zvuků Zavoláš a já běžím, Proč? Už nepoběžím Napíšu pár slov |
|
Vypiju na žal na ex celou Berounku, Listy na vodě, (Napadá mě spousta Dnes v noci si ustelu na kolejích, |
|
První: Druhá: Třetí: Čtvrtá: |
|
všechnu moudrost zamkni klíčem hrubých slov |
|
Zvedni mi zase náladu Zvedni mi náladu Zvedni ten padací most Zvedni konečně koutky v úsměvu |
|
Chceme nejvíc to, Když ležíme na zádech, Jen se v těch zádech Ta bolest vytlačuje jakoukoli jinou myšlenku, Děsivě bílý strop, Spolupacientka Nevidíme vleže do okna, Ta na vedlejší posteli Ne! Jo! Čau! Teď i my máme touhu křičet, Nemizí však. Ještě cítíme horkost slz na tvářích, Anděl někam uletěl, |
|
Labuť se třemi křídly Ztrácím se před tvýma očima na ptačí bláně Zakašlání trčí v krku Podej hlášení o stavu svých citů Radši každý den vnímej Tak naschle zas zítra |
|
Nacpali mi jehly už do všech možných žil Všude vídám mrtvé holuby Plivla bych na to - nemám sliny. Prý se moc řeším. Jenže... |
|
Křehkost |
|
Každý u svého korýtka |
|
Mám tě ráda, malá, Mám tě ráda, malá, Mám tě ráda, malá, Mám tě ráda, malá má, Mám tě ráda, malá
Mám tě ráda, štěňátko urousané, |
|
Na první pohled nastupoval do autobusu klasický český
důchodce. Ale hned na ten druhý byl něčím okouzlující – podivuhodně mladistvý
krok, elegantní lehkost, úsměv. Doslova zářivý, díky několika zlatým zubům. |
|
Anděle padlý do mokré trávy |
|
Trav se mnou čas, |
|
Olízni mi guláš S láskou proudící v žilách Papírky jsou univerzálním platidlem Prostinký výraz |
|
Z mlhy se vynořila Samota Beznadějně prázdná ulice Opilecké halekání |
|
Na dohled od svaté Ludmily |
|
Kámen a dřevo |
|
Nesmíš trpět za to |
|
Mé city běhají v kolečku z plastu Má duše bloudí v labyrintu |
|
Smíšku Teď mi cizí hlas z rádia Rozezvuč znovu prostor Horko víří vzduchem Vteřiny oslepujícího jasu |
|
Ten déšť je jasnou součástí programu |
|
Naše stany Také dnes v mém světě spí se mnou dívka Spící a nádherná Uzavřená - víc uvnitř než venku Kdo tu není - mě nezajímá. |
|
Studený vítr nutí vše tančit Vesnice za vesnicí Teď putujeme čtyři Ráno se mi zdá neuvěřitelně snové Polévka a pivo Do auta jako do vesmírné lodi |
|
Bytosti touží unikat |
|
Polechtám nivu o struhadlo Těstoviny jsou trochu zbytečně příliš přítulné - no však je vám známá ... tak dobrou chuť. |
|
Nejsem zas o tolik prožitků mladší než ty Mrazíky - zdaleka ne ranní - Chci znát tvé písmo A upřímná pravda jen jako záškub hlavou Slzy stoupající a klesající |
|
Trhám si vlasy: Ve žhavém odpoledni Tělo vysušené až k bolesti Jsi tak starý |
|
Válet se v řece |
|
Za tmou a kouřem Snad jen já si naháním trochu hrůzu Souboj dobra se zlem Tak to zase trochu celé nedává smysl
|
|
Věnováno Festivalu Kůra
V jedný kapse na zadku
občanku Tak tady nedaleko chrámu Psi a prach a málo vody Pivovar kouzel a možností Pokud to sám sobě dovolíš:
Děkuji. |
|
Písmeno! Písmeno! Písmeno! Písmeno Duševní polévka s písmenky Písmeno! Písmeno! |
|
"Jako by měly bejt za chvíli Vánoce." |
|
|
|
Teplé barvy. |
|
Kraslice: krásně malované Kavárny a židle A potom na sklonku týdne |
|
Uklidňující zvuk šplouchání čaje v hrnku
Teplo a důvěrně známé věci:
Už se k nám dlouho nezatoulal žádný... |
|
Měsíc shlíží na nás dolů, Příběhy stále stejné, Ty poslední odžité hodiny |
|
Houpe se země Sedíš tu s výrazem někoho, Chce to ten správný úhel pohledu Cizí noční neklid na stole mrtvola chleba Tak mladí - zpátky na svět vyvržení, |
|
Bledě oranžová zář nad městem
dává tušit život
ve všech jeho podobách.
Kolik lidí teď zažívá to, co já?
Ty, my, vy…
Každý člověk v té sídlištní hloubce
pod balkonem
má svůj příběh
všichni ti Petrové a Kláry
z drátěných šaten
jsou dneska tátové a mámy
a jejich děti mají neobvyklá jména
a svoje vlastní příběhy
zatím jen v kdovíjakých šatnách
a nad domácími úkoly.
A rozviklaní staříci močící na rohu
proplouvají časem
vyzbrojeni nakyslým zápachem
a tomu kolem už neublíží.
S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho
na jeho příběh.
A teď pozdě večer
při pohledu z výšky jedenácti pater
očima objímám betonové obry
spolkli moje kamarády z dětství
a přesto se v jejich stínech cítím doma.
|
|
Jak často ti někdo říká, |
|
Na ulici bez ustání něco houká stupňuje se to… …ten pískot rve uši, protrhává blánu otupělosti – jeden by z toho zvracel, jeden dneska před Koh I Noorem zvracel; nestojím o společnost, vříská si to dál někde ve Vršovicích; lampy jak přistávací dráha pro sobotní ráno, cigareta mezi prsty, ošklivý pes venčí agresivní paní ve vytahaných teplácích… Ticho! Vplížilo se a zabilo veškerý zvuk.
|
|
Teď zrovna ona vypadá jak obraz, i když se její hlas nese nádvořím. Je úplná a celá, sebou si jistá, patřící na toto místo, v tento čas, s kašnou za sebou a s celým dlouhým životem před sebou. |
|
Vlny ve vlasech svázané a bité. Srdce moje nikdo nespoutá. Smysly vínem trochu neklidné a tiché. A city zahnané někam do kouta.
Živá voda červená se někde v žilách. Sukýnka skládaná, trochu moc krátká. Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.
Ošklivá stařena v barevných látkách. |
|
Ostatní
vidí jen to, co ukážeš, bratříčku! |
|
Chtěla bych mít kliku od tvého pokoje a potom v tom tichu hledat, kde to je: to místo uvnitř duše, kde bydlívají sny a kde úplně tiše bydlíš taky ty |
|
Hladím si tělo svými vlasy, Jsem si vzácná, |
|
Já jsem já, já jsem já, jsem příjemně zhulená.
A co ty, a co ty, a co ty tvoje pocity?
Svět je náš, svět je náš, když se na něj podíváš.
Nechci nic, nechci nic, jen trochu slunce z slunečnic.
Lásko má, lásko má, nosíš si mě po kapsách.
Lásko má, lásko má, nosíš štěstí po kapsách. |
|
Mívám s tebou občas pocit, jak když chodím po střepech, kam má bosá noha vkročí, tam sto let tráva nekvete. Ve stoprvním roce vzkvétá má duše jako květina a tak pro nás v půlce léta nový příběh začíná a ten příběh bude drahý, jaký ho sám budeš chtít, jestli věříš na zázraky, tak mě nenechávej jít... |
|
...i básníci mají city. |
|
Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám. Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši. Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“ Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka. To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka. Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“ ↪ Další stránka |
|
„Tati pozor!“ Běžím. Všude okolo je tma. Běžím ze všech sil. Běžím. Jako bych běžel už celé hodiny. Běžím. Za zády mám slunce. Běžím. Dvě. Slunce. Běžím. Nejasně cítím, že o život. Běžím. Za zády mi žhnou dvě velká slunce. Běžím. Plíce nestíhají. Běžím. Píchá to. Běžím. „Tati!“ Nerozumím tomu zvuku. Běžím. Ale cítím z něj naději. Běžím. Už nemohu zrychlit. Běžím. Už nemohu běžet rychleji. „Tati… prosím!“ Běžím. Jako by měla přijít bouřka. Běžím. Musím. Běžím. Kam? Jako blesk z čistého nebe. „Prosím… NE!“ Běžím. Běžím. Běžím. „Tati…“ „Drž hubu a běž ho naložit. Snad bude mít dobrý maso, když vydržel tak dlouho běžet.“ |
|
Ve škole mě naučili číst. Ve škole mě naučili psát. Ve škole mě naučili počítat. |
|
Příběh příběhů den dal se do běhu do křídel andělů tiše padá déšť milion doteků znám tě i poslepu mít poukaz na něhu nedá se snést. |
|
Konec barového pultu jako obzor, vysoké stoličky jako odrazové můstky, odvazuju svou loď a nevím, jak tohle zase dopadne. Mlha se válí nad rozbouřeným oceánem hluku. Bicí odbíjejí začátky i konce a očima básníka uvidíš jen stejně postižené. |
|
„Otče, zhřešila jsem. Jen jednou, ale…“ „Vy mě znáte. Tedy víte, kdo jsem. Ale nevíte, jaká jsem.“ „Jsem dobrý člověk. Věřte mi, prosím!“ „Dobře. Raději půjdu. Promiňte.“ Ale už byla venku. Nerozhlížela se. Jen velice rychle zamířila nejkratší cestou ven z kostela. Seběhla pár schůdků a už byla před branou. Ulicí dolů na autobusovou zastávku běžela. Bylo jí jedno, jakým autobusem jede. Hlavně pryč od těch
osudových okamžiků. Jako kdyby vzdálenost uměla zmenšit její hrůzu. Přesně včas. Muž akorát vstává. Jako každou neděli. Přesně
v osm. Celý den byla roztěkaná, ale když se nad sváteční polévkou s knedlíčky rozhodla, jak svůj problém vyřeší, tak už se dokázala alespoň na venek lépe ovládat. Nesmí to NIKDY nikomu říct. Ty to víš. Jsem dobrý člověk! Věř mi to, prosím! Už si byla úplně jistá. „Nechce se mi na noční.“ Věčnost. Uběhla věčnost. Ale už zase konečně běžela. V běhu se cítila podivně bezpečná. „Otče!“
A to všechno pro jeden polibek. |
|
„Mami!“ zapištělo děvčátko, „Povídej mi pohádku! Chci spinkat!“ a pohodlně se uvelebilo na sedačce v tramvaji. Dospělý pasažér se nikdy tak pohodlně nesloží na tyhle sedačky v tramvajích, jako se na nich umí uvelebit ospalé dítě. „Ježišmarja! Pohádku! Pohádku?!“ letělo mamince hlavou. Kromě toho stíhal její mozek ještě asi šest dalších operací. Zatnula zuby. Pak se usmála. Jen trochu nepřirozeně. Děvče zamžouralo. Pohádku. Ok. „Šly spolu takhle na výlet dvě myšlenky a jedna druhé povídá…“ „Ježišmarja! Proč zrovna myšlenky?! Ajajaj!“ Maminka se zamračila, na vteřinku ztuhla, nadechla se a pokračovala pevným hlasem (ovšem kolena cítila, jako by je měla mít z gumy, a hrozilo, že se složí): „…‘Tak ti mě napadlo – myslíš, že tam někdy dojdeme?‘ eh eh hííí…!“ Copak může myšlenka myslet?! Toseminepovedlo! A matka se složila vedle děvčátka na zem a napůl se smála a napůl plakala a udivené a rozespalé děcko s ní.
|
|
Naše životy jsou jako rovnice o hodně neznámých. --- Jsou nevypočitatelné. |
|
Nasedla jsem do autobusu, zcela ponořena v myšlenkách. Vpravo u okýnka už někdo seděl. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Zrovna jsem si říkala, jak bylo milé vidět včera po letech Jak svět přichází o básníky. Ta scéna s nemocnou Borůvkou je krásná, je to tak křehké… … když Štěpánek recituje: „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezarůstá – vykrojenou z milých slůvek…“. Najednou se pohnul cestující vedle mě, asi že by rád vystoupil. Otočila jsem se na něj a … … a tomu pánovi chyběla skoro celá dolní čelist, takže mu uprostřed obličeje zela rozšklebená díra. „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezarůstá…“ jemu asi nikdo neříká. |
|
Takhle snadno vás nedostanou. Skrytá síla ve vás ukrytá vám vždycky pomůže. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to všechno jen o vaší hlavě. Tíhu pokoření od vlastní sestry vám pomůže snést jen nezdolný duch ve vás. Všechno se dá léčit. Pak v sobě zaslechnete hlas vaší sestry. Dvojčete. Té nejbližší i nejvzdálenější zároveň. Běháte v kruhu, jak cvičená laboratorní krysa. Svět se vás pokouší napálit a vy jednoho dne skončíte v blázinci. V pěkné hezké cimře. Když máte kliku, tak na samotce. Hm, no dobře, tak tedy bludy, ale co tím chtějí říct? Jako že vidím světýlka plout po nebi a to uvnitř uzamčenýho pokoje. Nebo že vám daj do kornoutu místo zmrzliny umně stočenou užovku. Svět vám připadá najednou tak trochu dada. Bylo víc takových. Kamarádi v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozdělí. To je jak žít detektivku. Když vám někdo za zády zvrací a vy stejně víte, jak to nakonec dopadne. Takhle vás nevyvede z míry nic. Ozubená kola not na proježděný dálnici na kolenou malýho kluka. A zbyde jenom mastnej flek. Tedy v realitě. Ale vše je relativní. Primárně i sekundárně. V kundě. Bez výčitek svědomí, které neví, jako ale vůbec nic neví. Ježci. A zima. Mimo tenhle vesmír. V nějakém jiném, hodně vzdáleném vesmíru se přesně v tuhle chvíli děje nachlup to stejné jako teď tady. Je vám šestnáct let. Trochu agresivity. Lidi nejsou hloupí, ségra, oni si uměj dobře spočítat kolik jedna a jedna je dohromady. Že dvě jsou a budou, to ti ségra snad nemusím líčit moc dopodrobna. Takové malé, soukromé SOS. Víš, jako v tý písničce od ABBA, taky ji máš ráda, ne? Zpívají tam o nás. Jako dostat nápovědu ve stupidní televizní soutěži. Nebo v … víš co? Zapomeň na to, holka, zapomeň na mě a já zapomenu na tebe, ok? Lenko… myslím, že ty na mě už jsi zapomněla hodně dávno. Píšu ti neustále dopis v domnění, že ty si ho jednou přečteš. Místo toho… tam za tebou tramvaje nejezděj. Mohly by vést křížek krážem přes město, ale za tebou už by mě nezavedly. Ty jsi za mě vždy řešila problémy. Moje šílenství rostlo s tím, jak jsi ty byla a nebyla důležitou postavou v mém životě.
|
|
Nejlepší věci přicházejí inkognito
Zapal si svět. Honem! Než si on zapálí tebe. Co naplat – když ovce začne honit pastevce...
Ať se přihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báseň. V básni se smí prakticky cokoli. Můžu třeba beztrestně napsat: Miluju tě! Nebo nějak jinak znehodnotit papír.
Nejlepší věci přicházejí inkognito. Zapal si svědomí. Honem! Než se stanou věci, které se asi mají stát. Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak – už si ve mně nečteš, nechápeš, nevíš ... nevidíš a nevzpomínáš. Zapal si svět. Honem!
Nic se mi v životě nedaří, i ten poslední joint byl nějakej rozbitej a mým botám vzal někdo jejich kouzlo. Vím já, co se honí bláznům v hlavě? Myslete vždy hlavně na bezpečnost: NENECHÁVEJTE DIVNÉ DĚTI HRÁT SI SE SIRKAMI!
já to s Vámi myslela dobře.
|
|
A pořád stojím tam pod tím kopcem a uvažuju, jestli se vydám na cestu, nebo ne. A už zase máte potom pocit, že ovládáte vesmír dálkovým ovladačem. Prsty vám opile tančí – po klávesnici, je to ráj. Celé vaše tělo tančí. Kdyby ses teď viděla. Jo ségra, máš fakt ránu. Jsme si dost podobné, já a ty. Skoro jak dvojčata, i když to nejsme. Jsi starší než já, proto i rozumnější a opravdovější. I když P. říká, že já taky vypadám docela opravdová, když mě tak pozoruje. … no nic, jedeme dál. Člověk si připadá jak loutka na vodících provázcích! Takovej celej vyviklanej. Minuty jsou jak hodiny. Upravuješ si čas, aby byl pohodlný tobě. Ale to nic, to je jen zdravá sobeckost.
Proč mi tady nikdo nevěří? Jistě, to se stávalo i dřív, tam venku, dokud jsem žila sama a svobodná, že mi nikdo nic nevěřil. Ale taky se mě nikdo na nic neptal. Tady se ptají všichni. Pořád se na něco vyptávají. Ale když už mám náladu s nimi mluvit, nebo ani ne s nimi, ale když už mám náladu mluvit, tak mi nevěří. Málokdy to řeknou otevřeně, ale výrazy v jejich tvářích říkají, že mi nevěří. Jejich pochybovačné oči to říkají. Jejich mírně ušklíbnutá ústa to říkají. Říká to doktůrkův zvláštně strnulý způsob sezení, když jeho tělíčko vypadá, jako kdyby zmrzlo v půlce pohybu. Pohybu, který nechce dokončit bez ohledu na to, co chce jeho mysl. Všichni v autobuse ti čtou myšlenky. Ale nevědí, že ty to víš. Domlouvají se na tebe, jak tě nejlíp donutit k přiznání. Ale ty to nevzdáváš a dáš jim ochutnat jejich vlastní medicíny. At si taky zkusej, jaký to je, bejt za blbce, cítit se jak blázen, trpět… přijít o své duchovní dvojče. Hledat spřízněnou duši a nenalézat. Mít pocit, že je vám nejlíp na světě. Ale jen na omezenou dobu. Sami si určíte konec. Ale ne, to nesmíte, tohle právo vám odepřou a ten příběh od vás násilně odseknou proti vaší vůli. Chcete křičet, brečet, dát komukoli najevo, jak strašně zle vám je, a nemůžete. Takovej smutek nemůže jeden člověk sám přežít. Ale nikoho a někoho už to nezajímá. Vaše sestra Lenka už s váma nehraje, zabalila to a odpálila pryč a už se nevrátí. Naposledy vás svezla na horské dráze citů a pocitů a pak zmizela. Tentokrát je probuzení horší a tvrdší než kdykoli předtím. Když myslíte, že už nemůžete, tak lup a je tu další zlomenina na vaší křehké duši. Jako hedvábí se tence pářou nitky vaší psyché. Je břitvou rozťata… máte smysl pro drama, obě, vy i vaše sestra. Ona je starší, má víc zkušeností, tak jí to jde lépe. Už nevíte, co dál. Vyčerpání. Ale naděje také… ta naděje, která neumírá. Nikdy. Lenko, chybíš mi. I přes to zlé mi chybíš. No a v tom autobuse se fikaně lidi zvenčí střídají, abyste neměli šanci zjistit, že po vás jdou, třeba jen letmý pohled napoví víc než tisíce slov. Gesta, jemná mimika. To vše jsou nápovědi. Zvládáte to, jste silní a odolnější každou odžitou a přežitou tříminutovkou. A pak vám to dojde. Ale to tajemství, že to víte, jim neřeknete. Ještě ne, to si necháte až pro velkolepé finále. Že i vaši sestru Lenku na vás narafičili. Zmije! |
|
|
|
předcházející části: Málem jsem tu na té psychoušské pohovce vytuhla. Ale doktůrek nejevil známky únavy ani v nejmenším. „No dobře, příště budeme pokračovat.“ Odvalil se mi kámen ze srdce, zase mám aspoň na pár hodin klid. Tak nemám. Rozhodli se, že tohohle mého rozpoložení musí využít. Jak jim mám krucinál vysvětlit, že sem nepatřím, že nejsem blázen, ani nemocná? Pokaždé, když o tom začnu, jako kdyby mě nikdo neposlouchal. Nejen proto jsme dočista jedné krve, ty a já, Jana a Lenka, ztracené sestry. Ale bohužel jim teď tady nedokážu vysvětlit, že mě sem zavřeli omylem. Že tu jednoduše nemám být. Protiví se mi ten skoro vězeňskej mundůr, ranní vstávání, věčnej dohled, ale nejvíc mi vadí doktůrek. Kdybys ho viděla, paňácu. Hrozně málo mluví, prý tu není od toho, aby nám něco vykládal, ale naopak – my máme vykládat jemu o svých problémech a on nás vyslechne, on nás vyléčí. Taková konina. Tuhle mě napadlo, že když budu rozumná holka, když budu spolupracovat, pustí mě jednou za čas i někam ven. Jenže co je venku? Jen další zdi. Na to jim seru. Přijdeš si pro mě Lenko? Chtěla bych jít s tebou domů, vím, že by se mi u tebe líbilo. Nikdy jsem ho sice neviděla, ale dokonale si umím představit pokoj, kde spíš. Teplej a měkkej pokoj, pelíšek pro unavená zvířátka, pocit domova a bezpečí. Najednou jsem se ocitla na úpatí kopce. Přede mnou se vinula
vyšlapaná cesta, samá hlína, sem tam šutr a nebo kořen, spousta křoví okolo.
Kam cesta vede, nebylo vidět, ztrácela se v nízkých keřích a mezi divoce vypadajícími
stromy. Netušila jsem, kde jsem se tam vzala, proč, odkud, kdy, co je za den,
měsíc a tak dál. Jen jsem někde hluboko uvnitř věřila a cítila, že až vyjdu
nahoru na ten kopec, tak zase budu šťastná. Nějaký veselý hlásek mi vemlouvavě
broukal písničku „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp“ přímo uvnitř mé hlavy.
Nedalo se myslet na nic jiného, jen na ten neodbytný hlas a jeho naléhavou
pobídku. Snažila jsem se upamatovat, proč jsem tady a co je na konci té
tajuplné cesty, ale nešlo to. Jediná myšlenka
byla „JDI!“ a dokonale přehlušila vše okolo. Někde za zády jsem nejasně tušila
ruch ulice, možná tam někde jsou další lidé, noc byla černá s oranžovými
okraji, jako mívá noc někde velmi blízko města, kam dopadá trošinku světla
z pouličních lamp. Snažila jsem se zvednout těžkou hlavu a podívat se nad
sebe. Mezi větvemi stromů se dalo rozeznat noční nebe plné těžkých mraků
ukrývajících měsíc. Mraky měly fantastické tvary bájných zvířat a rostlin
z jiné planety. Byly šedé, hnědé, tmavě rudé, indigově modré, oči sotva vnímaly
tu plejádu barev a hlava se mi začínala točit. Ještě stále jsem stála na
začátku té cesty, nemohla jsem se rozhodnout, jestli poslechnu onen hlas
v mém nitru, nebo jestli se otočím a půjdu pryč. Jenže kam? A proč? Co
když ke mně promlouváš skrze mé podvědomí ty a dobře mi radíš? Tys vždy všechno
věděla líp, tobě se dá věřit. S touto myšlenou jsem začala po pěšině
vstoupat vzhůru do kopce.
|
|
Předcházející části:
2. Říkali
Ráno máš pocit, že jsi součástí sociologickýho experimentu. Proud vědomí, paranoia a tak. Myšlenky se ti sbíhají k jednomu bodu. Tedy spíš myšLenka, ta mně nejde z hlavy. Ona. Jedna jediná. Moje druhá půlka, mé druhé já, světýlko ve tmě, začátek i konec, smích i pláč. Už chápete, co to pro mě znamenalo a znamená? Všechnu tu bolest, když mě odervali od mé sestry, tu bolest, která skoro nešla snést, to ponížení, od začátku do konce. Pak se pro mě objevil všelék, prej: vyléčí ti to všechno na světě, i rýmu, i zlomené srdce, i bolavou duši. Odnaučí tě to špatným způsobům, změní ti to život. Jen nikdo už neřekl, že zažiješ neuvěřitelný vzlety i pády, tlamou na studenou, špinavou zem, rozbitá ústa, rány, šrámy, Šrámkův splav, oblíbenej film sebevrahů, koktejl z pocitů, sebedestrukce… první zkušenosti, zkušenost je nepřenosná, že ti o tom řekli na základce? Pche, neřekli ti dost. Jak zvířátko v kleci. Není to nic příjemnýho, ale jen na chvilku, pak je ti skvěle, nejlíp na světě, všichni jsou tu s tebou, andělé, blázni, žirafy, múzy, průhledné látky i nejpevnější okovy, trochu Kavárny proti kavárně, trochu klasiků, bílých i černých klapek, schody i potrubí,
… nevadí… vidíš, už jsem ti
vyprávěla o Kavárně naproti kavárně? Ještě ne, viď.
Napravím to. Lenko, tam by se ti líbilo. Není to tam tak soukromý
prostor jako tvůj pelíšek, ale je to tam moc pěkný. Často tam
sedím a píšu ti. Ten předlouhej dopis o tom, jak brečím. Všimla
sis, že na konci každé trasy tramvají je benzínka? To místo má
svou minulost, svá tajemství. Jako skoro každej kout v tomhle
městě, v našem městě. V tom nádherným, velikým
městě. Odbíhám, promiň, tak tedy Kavárna. Bezvadnej prostor,
tam by se klidně dala Lolita přečíst na jeden zátah
k odpolednímu kafi.
(pokračování: Málem) |
|
Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.
Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.
Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“
Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.
To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.
Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla, sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“
(Začátek delšího psaní. Pokračování: Říkali) |
|
Dej hladovému pít a pak obrať list. Taky ses tak už někdy cítil? ...ráno – přepitý a hladový. Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soustředěné v oblasti ohanbí. |
|
Říkali, že často mluvím z cesty. Říkali, že se motám. Říkali, že jako bych byla duchem mimo, někde jinde, mimo tuto realitu. Říkali: „Pověz nám, jak ti je?“ a tvářili se zaujatě. Jak by mi mělo být? Často mi v těch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Napětí a neschopnost se ovládat. Třásly se mi ruce, měla jsem sucho v ústech a celé moje tělo jako by jemně vibrovalo. Ale to už je dávno. Tady v tom divným vězení se špatně odhaduje čas. Někdy mám pocit, že uběhly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, že naopak několik dlouhých hodin ještě zbývá do oběda. Dnes mě vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu směšnou uniformu, tu šedou teplákovku, už mě vedli za doktůrkem. Cítila jsem, že jsou oba chlapíci, kteří mě postrkovali mezi sebou, kvůli něčemu vzrušení. Nic ale neříkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali očima, koukali před sebe, ale přesto jsem to viděla, cítila: perličky potu nad horním rtem, občasné a letmé, ale furt výraznější záškuby ve tváři, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak mě postrkovali a táhli mezi sebou, přišla mi dnes cesta odlehlou chodbou ještě delší a zlověstnější než jindy. Přesto jsem začala doufat – třeba se konečně něco změní, třeba ta dlouhá noční můra skončí a půjdu pryč, ven. Třeba mě někdo konečně začal hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. Třeba se doktůrek a všichni ti bachaři tady usnesli, že nejsem blázen, kterého je potřeba izolovat. Ze začátku jsem tady řvala, že na to nemají právo, držet mě tu. To mě pak strčili do zvukotěsné místnosti, aspoň myslím, že byla zvukotěsná, a nechali mě řvát, dokud jsem se nevyčerpala. Zkoušela jsem někoho z dohledu oslovit, soukromě a rozumně, že mám přece nějaká práva, že chci vědět, proč tu jsem, že chci vidět jakékoli dokumenty k tomu, čemu oni říkali Případ. Každý se však ode mě mlčky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou čínštinou a zároveň byla prašivá. Ale to třeba dnes skončí. Nebo se to alespoň nějak změní, někdo do toho vnese trochu pořádku, někdo mi to vysvětlí. Doufám a poslušně šlapu mezi dvěma vysokýma chlápkama. A teď vám odvyprávím jednu svou další noční můru, která byla plná pocitů:
Byla jsem zpátky na střední škole. Žárlila jsem na Janu z vedlejšího domu, že je hezčí než já. Má růžová sestra. Vždy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podvědomí a trochu se potápíš… nakláníš se jak loďka z té písničky, kterous měl rád, když jsi byl ještě zajíc. A opět chceš žít pohádku, jako už tolikrát předtím, ale čas nevrátíš, žádný návrat v čase není možný. Takže smůla, už žádná kočka Koule, žádný starý šlágry, žádné dějiny. Takže žádné drama. Jen některý věci najednou dávají větší smysl, vidíte je v ostřejším světle. Píšeš svůj život od konce. Po hvizdu píšťalky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. Přehazuješ výhybky, aby vždy tvůj mozek přestal rotovat v tom místě, které si náhodně vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. Žádní superhrdinové neexistují, ani ty zaručeně pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavně si zachovat tvář vole. Nejlepší byli… a ve čtrnácti první trapasy. Ty vážný a osudový za zvuků hudby Leoše Mareše. My vážně myslely, že svět se zboří. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Občas se něco trochu zasekne. Občas je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ještě nikomu neublížilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? Někdy se to docela hodí. Třeba pokud jste postavou dobrodružného románu. Zítra je neděle a mám dost času.
Jak jsem nad pocity z toho snu uvažovala, stahoval se mi žaludek a pálilo mě v krku. V tomhle stavu mě dovedli do doktůrkovi komůrky. Doktůrek seděl na židli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodlně opřený o stěnu, můj P. Škodolibě se ušklíbal, když jsme vešli. Radostí vykřiknu: „P.!“ celá místnost jakoby se točila. A jako bych hledala něco, co tam není. Doktůrek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem oči za jeho záda. Myslela jsem, že je konec. P. mě jako správný rytíř na bílém koni přijel vysvobodit. Třeštila mi hlava. P. se zas jen tak podivně pousmál. Zle a zlověstně. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tváři se mu při tom hnul. A najednou mi to došlo. Doktůrek o P. nevěděl. Jen já jsem ten stín v temnotě v rohu místnosti viděla. Jen já jsem věděla. To poznání bylo strašlivé. Vyděsilo mě to k smrti. Ledový pot mi lepkavě pokryl kůži. Soukromý horor v mé unavené hlavě. Pak už jsem nebojovala. Jejich přesila byla děsná. Jejich svět se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vítězná fanfára. Sláva jedněm a čest druhejm. Čest jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Toužím po porozumění namísto života v hádankách. Devětkrát ámen. Za třicet devět dní. Konec soukromého světa. Nevěřící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s růží. Pečetidlo. Velké rudé skvěle tvarované rty. Jak filmová hvězda. Jen ten obrázek je pokaždé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stínů, svět začínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem doktůrka ještě jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ ječela jsem. Doktůrek nechápavě zvedl obočí. Cože? P. Jenom mu úplně zčernaly oči. Dvě temné díry do lebky.
Zajímalo by mě, jestli to máš, ségra, stejně. Obracím se na tebe, protože k tobě vzhlížím. To tys mě naučila všechny ty nejbáječnější věci. Věřím ti. Provedlas mě všemi úskalími puberty. Člověk si ale musí umět užít tu radost.
Čekala jsem, kdy se z té noční můry probudím. Zbrocená potem a ječící hrůzou. Na posteli jen o málo pohodlnější, než bývá polní lůžko v lazaretu. A dalo by se říct, že doma. Protože tohle už navždy bude můj domov. Sem patřím. Navždy.
(část z delšího psaní) |
|
⇡nahoru⇡ |